Nekrálovský příběh jedné Princezny

12. listopadu 2017 v 10:32 | Čača |  Na cestě životem
Nekrálovský příběh jedné Princezny - foto

Nevím jak začít, těžko říct, kde má tento příběh začátek. Možná, že tento příběh začíná u lidské lhostejnosti na straně jedné a na straně druhé u hamyžnosti a bezcitnosti. Moje nová maminka, kterou jsem potkala 3.11.2017 říká - jenže co chcete od světa, kde umírají hlady malé děti.

Jsem vyděšené, smradlavé a nemohoucí klubíčko neštěstí a nevím co se stane, když se nechám cizí ženskou naložit do auta a odvézt pryč, ale když to nezkusím, tak vím, že tady umřu. Trošku jistoty mi dodáva pejsek, tváří se spokojeně a dokonce mi půjčil svůj pelíšek na cestu. Dorazili jsme do světa který neznám. Panička nás postupně vyndala z auta a když zjistila, že fakt neodejdu, tak nás na střídačku odnesla do výtahu a odvezla až domů. Přemýšlím, zda druhý pejsek, taky nemůže chodit, ale maminka říká něco o rozmazlenosti. Přemýšlím co je rozmazlenost?


Doma se seznamuju s věcí, co musím ještě promyslet, jestli je dobrá nebo špatná - putuju do vany a jsem mokrá a vydrhnutá voňavou pěnou. Maminka mě utřela a pustila na pelíšek udělaný ze starého spacáku. Dostala jsem napapat a vodičku, ale maminka říká, že pořád strašně smrdím, a tak do vany putuju znovu. Tentokrát mě drhne rajčatovým protlakem a octem, ale výsledek je trošku lepší. Pokakám a počurám obývák a pak usnu.

Další dva dny jen baštím a spinkám, lidi mě nosí ven čůrat a kakat, ale i tak to ne vždycky klapne a musí po mě vytírat. Víte co je bezva, kdykoliv dojdu k mističkám, tak jsou tam granulky a vodička a cestu ještě dostanu pár mlsinek. Smutný je, že spolubydící pejsek, volají na něj Jerry, ale nechápu proč, je stejně hluchej jako já, mě totáně ignoruje a důvěrně mi sdělil, že mám jeho plné svolení se odstěhovat někam jinam, že tato smečka je jeho!


Jeden den je něco jinak, maminka mě zabalila do deky a došli jsme k paní doktorce. Nevím co si o tom mám myslet. Ty dvě se radili co semnou, mluvili i o spinkání už napořád. Ano jsem moc unavená, očička už nevidí jako dřív, ouška hluchá a bolavá, na bříšku boule a vytahaný cecíky, nožičky mě moc neunesou a hlavně prý mám hodně špatný srdíčko. Říkají množka jak vyšitá. Taky říkají, že to zkusí s práškama a uvidí se co dál. No v mém věku asi dvanácti let, už nejsem žádná dokonalá mladice.

Nevím jestli za to můžou prášky nebo papání a spinkání, ale každým dnem je mi líp. Povídám si s Jerryčkem a on mi vypráví svůj smutnej příběh, jak mu ani PP nezajistilo spokojený život u rozumných páníčků. Prý je mu letos 10 let a tuhle smečku si vysnil před dvěma a půl rokem. Prý se taky najednou objevila maminka a vzala ho do náručí, do auta a domů.


Já jsem u téhle smečky týden a vím, že mi zachránili život. Jerry mě učí být rozmazleným pokojovým pejskem a já jsem fakt dobrá žákyně. V týdnu se prý zase zastavíme u paní doktorky. Jerry už na mě žárlí míň, ale prý kdyby mě někdo opravdu chtěl, sbalí mi pelíšek a osobně mě vystěhuje.

Držte mi packy ať je můj příběh dál spíš princeznovský, když už mi tedy říkají Princezno

 

Kam dál

Reklama