Nekrálovský příběh jedné Princezny

12. listopadu 2017 v 10:32 | Čača |  Ztráty a nálezy
Nekrálovský příběh jedné Princezny - foto

Nevím jak začít, těžko říct, kde má tento příběh začátek. Možná, že tento příběh začíná u lidské lhostejnosti na straně jedné a na straně druhé u hamyžnosti a bezcitnosti. Moje nová maminka, kterou jsem potkala 3.11.2017 říká - jenže co chcete od světa, kde umírají hlady malé děti.

Jsem vyděšené, smradlavé a nemohoucí klubíčko neštěstí a nevím co se stane, když se nechám cizí ženskou naložit do auta a odvézt pryč, ale když to nezkusím, tak vím, že tady umřu. Trošku jistoty mi dodáva pejsek, tváří se spokojeně a dokonce mi půjčil svůj pelíšek na cestu. Dorazili jsme do světa který neznám. Panička nás postupně vyndala z auta a když zjistila, že fakt neodejdu, tak nás na střídačku odnesla do výtahu a odvezla až domů. Přemýšlím, zda druhý pejsek, taky nemůže chodit, ale maminka říká něco o rozmazlenosti. Přemýšlím co je rozmazlenost?


Doma se seznamuju s věcí, co musím ještě promyslet, jestli je dobrá nebo špatná - putuju do vany a jsem mokrá a vydrhnutá voňavou pěnou. Maminka mě utřela a pustila na pelíšek udělaný ze starého spacáku. Dostala jsem napapat a vodičku, ale maminka říká, že pořád strašně smrdím, a tak do vany putuju znovu. Tentokrát mě drhne rajčatovým protlakem a octem, ale výsledek je trošku lepší. Pokakám a počurám obývák a pak usnu.

Další dva dny jen baštím a spinkám, lidi mě nosí ven čůrat a kakat, ale i tak to ne vždycky klapne a musí po mě vytírat. Víte co je bezva, kdykoliv dojdu k mističkám, tak jsou tam granulky a vodička a cestu ještě dostanu pár mlsinek. Smutný je, že spolubydící pejsek, volají na něj Jerry, ale nechápu proč, je stejně hluchej jako já, mě totáně ignoruje a důvěrně mi sdělil, že mám jeho plné svolení se odstěhovat někam jinam, že tato smečka je jeho!


Jeden den je něco jinak, maminka mě zabalila do deky a došli jsme k paní doktorce. Nevím co si o tom mám myslet. Ty dvě se radili co semnou, mluvili i o spinkání už napořád. Ano jsem moc unavená, očička už nevidí jako dřív, ouška hluchá a bolavá, na bříšku boule a vytahaný cecíky, nožičky mě moc neunesou a hlavně prý mám hodně špatný srdíčko. Říkají množka jak vyšitá. Taky říkají, že to zkusí s práškama a uvidí se co dál. No v mém věku asi dvanácti let, už nejsem žádná dokonalá mladice.

Nevím jestli za to můžou prášky nebo papání a spinkání, ale každým dnem je mi líp. Povídám si s Jerryčkem a on mi vypráví svůj smutnej příběh, jak mu ani PP nezajistilo spokojený život u rozumných páníčků. Prý je mu letos 10 let a tuhle smečku si vysnil před dvěma a půl rokem. Prý se taky najednou objevila maminka a vzala ho do náručí, do auta a domů.


Já jsem u téhle smečky týden a vím, že mi zachránili život. Jerry mě učí být rozmazleným pokojovým pejskem a já jsem fakt dobrá žákyně. V týdnu se prý zase zastavíme u paní doktorky. Jerry už na mě žárlí míň, ale prý kdyby mě někdo opravdu chtěl, sbalí mi pelíšek a osobně mě vystěhuje.

Držte mi packy ať je můj příběh dál spíš princeznovský, když už mi tedy říkají Princezno

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.